Vítrs

Snad nejlepším českým překladem názvu slavné hudební skupiny Beatles se zdá být Vítrs, jako věrnější a výstižnější než běžný překlad Brouci - i když samozřejmě broučí výzor obličejů ranných Beatles s vlasy sestřihanými nad očima do ofinky byl vždy přinejmenším zarážející. Název Vítrs se ale jeví přiléhavější svojí dynamikou, obsahuje jak nepokojné a přírodně elementární slovo vítr, tak i beatnicky dobové slovo trsat. Vždyť Beatles název asi nezvolili pouze jako výlet do etymologie, světa hmyzu, nýbrž pro slovo beat, tedy úder, takt, doba - slovo charakteristické (ovšem hlavně v češtině, v angličtině se mluví o „rocku“) pro „beatovou“ hudbu, kterou Beatles tolik zpopularizovali.

Je možné, že při volbě názvu skupiny se uvažovalo i o variantě Beatless, což bychom přeložili jako Netaktní, Beztaktní, tj. muzikanti nedodržující hudební takt - cítíme zde navíc i štiplavě provokativní nádech společenské arogantnosti. To první ovšem o Beatles neplatilo, hudební takt dodržovali, většinou zcela pravidelný, sudý, a ten společenský vlastně také, byť řekněme hravě provokativně, jako v případě oné slavné výzvy na londýnském koncertě, aby bohatí chřestili do taktu svými klenoty. Ale z nějakého důvodu, ať už pro dobro nebo pro zlo věci, to se již dnes nedovíme, padla volba na název broučí, Beatles: Beatles, Brouci, nikoliv Beatless, Beztaktní.

 

Jako školáka mě úvodní scéna filmu Perný den, kde po nástupišti zoufale utíká čtveřice Beatles před zástupem pronásledujících fanynek (ale zachrání se naskočením do rozjíždějícího vlaku!), naplňovala blouznivým nadšením, stejně jako myslím všechny ostatní diváky v tehdy k zalknutí nacpaném kinu Ořechovka. Mé srdce přetékalo nadšením, že může vidět milované hrdiny, ty, které do té doby znalo jen z fotografií a vinylových desek, na vlastní oči živě. Ta nádražní honička jak z němé grotesky, bujará a ztřeštěná honička pro honičku toto blouznivé nadšení, omámení, přesně vystihovala.

Po letech jsem při pohledu na stejnou scénu zalapal po dechu, jak je primitivně naivní, kašírovaná. Šokem byl především onen výhružný zástup rozběsněných fanynek, tedy žádný zástup, ale směšný hlouček řvoucích dětiček, což jsem tehdy v kině Ořechovka - sám jako školák z blízké ZŠ Norbertov - nedokázal vůbec zhodnotit, jak to odpovídalo věku, kdy se po základce šuškalo o mytické osmačce E.K. „že má pětky“.

Trvalo pak řadu dalších let, než jsem úvodní scénu z filmu Perný den rozšifroval - podobně jako onen známý autor a jeho mistr Leopard - v její hloubce, ať už tvůrci zamyšlené nebo ne. Je to hloubka mýtu. Na tom londýnském (vlastně nevím, ale doufám, že nějakém anglickém) nádraží se ve filmu odehrává dávný antický výjev dionýského kultu, jehož vyznavačky, bakchantky, pronásledují smělce, který se vmísil do jejich tajných obřadů, aby ho roztrhaly. Nešťastníkem tentokrát není ale žádný zvědavý vladař, nýbrž hrdina orfický, múzický, tajemně zmnožený vtělením do čtyř těl, sjednocených broučími výzory. Vítrs. Pitoresknost, neuměřenost a kašírovaná absurdnost úvodní scény z filmu Perný den nepramení vlastně z toho, že se jedná o bídné filmařské řemeslo, laciný gag, že honička je jen na oko, že fanynky nejsou zdivočelé ženy co běhají s vlky, nebo alespoň s psacími stroji, jako Bridget Jonesová, nýbrž směšně neškodné školačky osmačky. Zoufale průhledná nereálnost děje, zesílená astrální náladou starého filmového obrazu působí naopak jako silný výrazový prostředek, ukazující moderní absurditou, že se jedná o příběh skrytý, v němž živé, avšak zároveň zřetelně loutkovité postavy jsou zástupné, propůjčené tajemným postavám a silám jiným.

 

Zdá se, že stejně jako Achilles nikdy nedohoní želvu v oné slavné stoické aporii, neboť musí vždy nejprve uběhnout polovinu zbývající vzdálenosti, pak další polovinu, a další, a tak do nekonečna, protože i z toho nejmenšího zbývajícího kousku mu bude stále zbývat další polovina, tak ani my se nikdy nedozvíme, co tyto opakující se mytické souvislosti, setkání Orfea s bakchantkami, tentokrát Beatles a jejich fanynek na londýnském nádraží, znamenají a co nám chtějí říci. V době, kdy na boha Dionýsa ani na bakchantky kromě některých etiket vína už nikdo nemyslí.