Judři-pudři

„A co vy tomu řikáte,“ ptá se podsaditý chlapík u okénka.

„Božíčku, vždyť je to taková študácká recese,“ odpovídá lhostejně muž u dveří. „Za minulýho režimu se tomu říkalo vokovická Sorbona, a rychlokvašky, tedy těm straníkům, co tam dostávali maturity za tejden. A taky to nikoho dneska už nezajímá. To je výsadou politiků a lidí, co jsou u moci, že určují pravidla hry.“

„Já vám něco ukážu,“ povídá spiklenecky Okeníček, „podívejte.“ Natahuje zpoza skřítkovské pláště tlapičku s mošničkou, ze které vyplouvá kouzelný balíček navštívenek. „Levitamus!“ nařizuje, mávne kouzelnou hůlkou rohlíku v druhé ruce a navštívenky přistanou do dlaně skřítkovi Lhostejníčkovi.

Lhostejníčkovo oko opatrně shlédne na kousky oslí kůže, zežloutlé a ohořelé časem, z druhé strany však zářící běloskvoucím křídovým papírem a vonící tiskařskou černí, jíž je tam havraním brkem vypsáno jméno Toho, víš koho, obklopené zlatými magickými runami.

„Tedy,“ povídá Lhostejníček uznale, když přečte všechny akademické tituly před jménem i za ním. „Na tohle bych já neměl hlavu,“ a vrací paklík navštívenek Okeníčkovi zpátky.

„Počkejte ještě,“ povídá potěšeně Okeníček. „Podívejte se na ty další.“

Lhostejníček obrací navštívenky. Na každé z nich je jméno Toho, ty víš koho obklopeno vždy jinými tituly. „Vy jste tohle všechno vyštudoval?“

„Ale kdepak,“ usmívá se Okeníček. „já nemám žádný školy. Mě se líbí, jak to dobře vypadá. Tak si to takhle zkouším. Prvně jsem to uvedl v životopise v osmdesátých letech, a zjistil jsem, že to nikdo nekontroluje.“

„A kde pracujete, jestli se můžu zeptat?“

„Jako vyšetřovatel.“

„Ve zmijozelu nebo nebelvíru?“

„Ve zhmyjozelu, nebelvíru, mrskolesu a havraspáru,“ povídá Okeníček soucitně, z bohaté zkušenosti své vyšetřovatelské práce s různými individui už dávno prokoukl, co je Lhostejníček se svým batohem a černým futrálem s kytarou zač.

„Já bych se vlastně měl taky představit,“ povídá Lhostejníček. „Já se jmenuji Pegina a Rexík.“

„Těší mě,“ povídá Okeníček. „Já jsem si to myslel.“

Visel tam vzadu v rohu ještě kabát, baloňák bratří v triku, bratří Montgolfijérů, měnil barvu ze šamotové hnědi v opalizující mořskou zeleň a chvílemi se nafukoval teplým vzduchem z žhoucí trubky topení na podlaze a levitoval.

„Mně se líbí,“ povídá Pegina a Rexík, „že navrhujou ověřovat pravost těch prací lepidlem. Dyby to ten chlápek bejval sešil smolou a dratví, tak žádný pochybnosti nemusely vzniknout. Takovej rozbor lepidla může bejt ošemetnej. Lepší by bylo použít tu karbonovou metodu, tu radioaktivní, jako to třeba udělali u Turínského plátna. Tam se takhle zjistilo, že to datování neodpovídá, že je to podvrh, takže otisk Kristova těla to být nemůže. Jenže pak zase někdo shromáždil argumenty, kterýma tu karbonovou metodu zase vyvrátil, že to Turínské plátno pravé být může.“

„Jako ten domeček, co předpovídá počasí. Když vyjde ven panáček, prší, když děvečka, tak je hezky. Věřit, nevěřit,“ povídá Okeníček a vytáhne z pláště hořící pochodeň srolované trubky novin. „Tady jeden advokát píše, že se na to lidi koukají špatně. Že úkolem soudce není hledání spravedlnosti a pravdy. Protože pravda je věc filosofie a spravedlnost je v pohádkách. Že úkolem soudce je prostě vyřešit spor. Na tom něco je.“

„Vlassstizradou a kacířstvím? Bezzzbožností? Vinen,“ slabě zakňourá Pegina, Rexík stočený na sedadle jako stlučené máslo životem už spí, čenich zabořený do huňatého chvostu.

„Vás tituly nikdy nelákaly?“ ptá se Okeníček, navštívenky si rozprostřel do vějíře jako při mariáši a zálibně se v nich shlíží jako v taoistickém zrcadle Hluboké nevědomosti.

„Mě tituli minuli,“ povídá teď už zase Lhostejníček, Pegina s Rexíkem mezitím vystoupili v Chocni, ale domluvili se, že se určitě zase sejdou v Jinonicích u dětského hřiště, protože to rozhodování, jak bude dál existovat waldorfská škola, jestli magistrát poskytne ty pozemky, jestli se seženou ty peníze na výstavbu nové školy, jestli přejít ze státní školy na soukromou, a být tak skutečně svobodný nebo elitářský, nebo si dokonce tak podříznout pod školou větev, se blíží strašně rychle. „Jednu dobu, když nás bavilo hrát na gramofony, jsem přemejšlel o tom Dé jé, ale nelituji, strašně to zdevalvovalo, dneska je Dj. na plakátech každej druhej, dj X-man, i když je to nějaká hospodská diskoška v Kotěhůlkách. Pak je tam ta možnost Bzd., Bézeddé, co prodavači Nového prostoru, jako bejvalo Jzd, nebo případně Mu., mají univerziťéty. Ale teď už mě to pustilo úplně.“

Jak tohle přemisťování bude ještě dlouho trvat, ptá se v duchu horečnatě Lhostejníček, je možné, že by kouzlo tentokrát selhalo? V Bradavicích nikdy o nádraží Vršovice nemluvili, ani ve vyučování letkvarů, ze kterých měla ta koza Hermiona pětky, aby si to paní Roulingová co nejvíc užila, až bude Hermionu v posledním dílu mučit u Malfojových, tak tuhle holčičku si podám, Hermelínem, chlípně se zaštíří Šedohřbet, až děti po celém světě budou křičet z těch opojných nočních můr, které zpívají jim sladčeji a vemlouvavěji než Scylla s Charybdou, duo, stará odysseovská popina.

„Vy to používáte často, jak jsem si všimnul,“ povídá Okeníček, „ale to božíčku, jak říkáte, je takové zvláštní.“

„To je z Monte Christa,“ povídá Lhostejníček, „takového starého překladu. Ani nevím, jestli v novém by to překládali stejně. Jestli to je tak i myšlený v originále, v jednom slově tím zvláštním odstínem shrnout zkušenost člověka s lidským zlem, co Monte Christo jako člověk nespravedlivě odsouzený k doživotnímu žalaři prožil. Tu beznaděj, bezpomoc. Třeba to je jen špatný překlad, pokud u Dumase ty věty začínají prostě Mon Dieu. “

„K doživotnímu žaláři?“

„To si z toho odnesl on, to pohrdání zlem jako lidskou přirozeností. Miliony lidí po celém světě znají Paralen. Přináší úlevu. Úleva ani bolest nejsou poznáním, ale jsou průvodním jevem poznání. Jedním z nejdůležitějších věcí na televizi je to, že soustředí myšlení miliónů lidí do jednoho obrazu, do ohniska jedné myšlenky. Ve chvíli, kdy Maradona dá gól rukou, tak se energie myšlení miliónů lidí přelije do toho obrazu branky a míče v síti, do této jediné myšlenky gólu. Se vší vášnivostí nespravedlnosti nové totality. Rukou!“

„Chtěl bych být v té chvíli tím míčem,“ povídá po chvíli přemýšlení Boris, ale to už je o maličko posunutý jiný příběh, jindy, jinam. Pan Myč, jak říkala ta šedovlasá osůbka, mladému domovníkovi v Makarenkově ulici, myšinka čistotná, nyní Masarykově, když zalévala v horkém létě akáty maličkou zelenou konvičkou na květiny. Míč., jeden z titulů, které by si člověk někdy rád, pomocí kouzel, přivlastnil.